Úvodní stránka Senát



Recenze knihy Devětaosmdesátý
 
Petr Pithart - Devětaosmdesátý (vydala Academia, 2009)

Devětaosmdesátý


Časopis A2 - Vzpomínání a reflexe Petra Pitharta
autor: Adéla Gjuričová
16.9.2009

Přerývaně, ale upřímně říká Petr Pithart ve své vzpomínkové knize závažné věci, které přitom sám nedokázal politicky prosadit a po většinu času ani praktikovat.

Když před více než třemi lety (21. 1. 2006) vyšel v Lidových novinách rozhovor s Petrem Pithartem, nazvaný Klausovu práci posvětili Sachs a Stiglitz, ti dva pak ale přiznali chyby, nebylo těžké předpovědět, že se schyluje k zásadnímu střetu o interpretaci polistopadové transformace. Ale nestalo se. S podobnou nadějí možná leckdo bral do ruky Pithartovu "výroční" knihu Devětaosmdesátý. Je třeba rovnou říct, že ta knížka je zklamáním. Nedotažená struktura, opakované vtipy, věcné chyby. Autor na knihu neměl dost času nebo sil a nakladatelství odvedlo mizernou práci, řekne si čtenář. Jenže pak ho to začne zajímat.

Kdo takto píše paměti?

Pithartův Osmašedesátý (1977) vznikal po dob ně: vzpomínáním a reflexí. Autor šokoval odstupem, který zaujal od zvěstovatelského patosu a s nímž odhaloval v Pražském jaru a reakci na invazi stereotypy české moderní politiky. To mu umožnilo reformní pokus neidealizovat ani nevypuzovat z českých dějin - a přitom demonstrovat, jak mohou představy o vlastní minulosti tvořit přítomnost. Tuto "ponornou řeku českých dějin" autor sleduje i v událostech roku 1989 a následujících let. Fámu o mrtvém studentovi ze 17. listopadu 1989 takto odhaluje jako okamžik konce komunistického režimu u nás, neboť v českých myslích se ozval protinacistický mýtus "Už nás zase zabíjejí. Gestapo!". Namísto "břídilského spiknutíčka" ve straně se lidé "nechali vést českými dějinami": Na pohřby přece jdeme, i když je to riskantní.
Je škoda, že na události následujících dnů, zejména pak na vlastní úlohu v koordinačním centru Občanského fóra od 25. listopadu do svého jmenování českým premiérem, nevzpomíná autor s nahlédnutím do poznámek či archiválií, nýbrž zcela jednoznačně se nechává vést - jistě výbornou - kronikou Jiřího Suka Labyrintem revoluce. Pithartova verze zdůrazňuje všechny omyly a trapnosti, obraty a protimluvy na straně OF, všechny nerevolučnosti a nedemokratičnosti demokratické revoluce. Jeden z hlavních vyjednavačů a posléze "představitel" Občanského fóra podrobně popisuje všechny okamžiky, kdy naprosto netušili, jak a co dál, nebo kdy propadli kouzlu člověka, který si to nezasloužil (Richard Sacher). Kdo jiný takhle píše paměti?

Proti disidentskému ghettu

Avšak o tom - Pithartovými vlastními slovy - "nejdůležitějším, totiž o tom, kolik prvků kontinuity s minulostí v Sametové revoluci bylo", se z tohoto vesměs skromného povídání mnoho nedozvíme. Nejcennější, protože relativně lépe rozpracované části knihy tak nakonec vůbec netvoří vzpomínky na samotný rok 1989, nýbrž trojice jiných témat: Pithartův odstup od části disentu, kritika konceptu nepolitické politiky a alternativní pohled na českou hospodářskou transformaci.
Při popisu opoziční činnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech autor rozlišuje mezi "disentem protestu", jenž od sedmdesátých let poukazoval na porušování zákona a perzekuce, a "disentem reflexe", jehož součástí se Pithart cítil mnohem spíše být. Nepopíral statečnost radikálů, avšak již v tehdejších debatách i praktických přesazích do šedé zóny dával najevo svou obavu, že Bendova "paralelní polis" stejně jako Uhlův radikalismus oddělovaly disidenty od "normálních lidí" a zevnitř vyzdívaly ghetto, do kterého se je snažila státní moc zavřít.
Havel obě křídla přesvědčivě propojoval, ovšem ani s ním se Pithart neztotožňoval v mnoha podstatných ohledech. "Nabubřelá moralistní dikce" (život v pravdě, pravda a láska musí ) autora vzpomínek údajně odjakživa odpuzovala a stejně tak nesdílel Havlovu ". losofickou nechuť" k politickým stranám: "Nedostatečný respekt k institucím (a důraz na osobnosti) vede k ' přetěžování' morálky. ( .) Demokratické instituce, přesto - anebo spíše právě proto - že stojí na neosobních pravidlech, obsahují samy v sobě vždycky už jisté dosti podstatné minimum morálky."

Občanské fórum pro všechny

A přesto i autor Obrany politiky (1990), této v maringotce podniku Vodní zdroje sepsané obhajoby politického stranictví a konzervatismu britského střihu, vstoupil do revoluční politiky s nebezpečnou iluzí. Spolu s většinou disidentů odmítal připustit, že se OF začne zúčastňovat stranické politiky a že se musí začít zajímat o moc, ať chce nebo ne. Autorovými slovy: základním smyslem politického stranictví je získávat moc anebo podíl na moci, a to jak za účelem naplňování svých představ, programů, tak také za účelem kontroly moci druhých - "a to je možné zase jen mocí". "Kdo vstoupí do politiky a chce ukázat, jak je ušlechtilý tím, že moc odmítá ( ) škodí lidské svobodě Protože slabá moc ( ) je vždycky pozváním diktátora, někoho, kdo to konečně vezme pořádně do ruky." Arogance disidentských vůdců OF spočívala v jejich víře, že to bez moci po přechodnou dobu díky vlastní vynalézavosti vydrží. Ovšem zároveň profitovali z tradiční české nechuti k politickým stranám, viz ono Vladímírem Železným vymyšlené předvolební heslo "Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny", které "jsme všichni přijali".
Nic proti němu podle Pitharta nenamítal ani Václav Klaus, jenž se později pasoval na osamělého zastánce demokracie jakožto svobodné soutěže politických stran. A právě Klausovu představu, že tuto soutěž ohrožuje nepolitická politika, Pithart rozsáhle napadá: Klaus ji totiž ztotožňuje s občanskou společností, onou sumou spontánně vznikajících společenství a organizací, jež jsou ovšem, a to je podstatné, nezávislé na státu. Kdo si přeje slabý stát, musí chtít silnou občanskou společnost, uzavírá.
Podobně nelítostně demaskuje Klausovu racionalizaci zvolené "české cesty" ekonomické transformace. Ta nebyla podle Pitharta založena na analýze specifických českých předpokladů, nýbrž na hospodářském nacionalismu, zamezení vstupu zahraničního kapitálu. Škoda, že autor neposkytuje přesnější vzpomínky na investice rozjednané jeho vládou a Klausem po volbách v roce 1992 zastavené. Klausovi reformátoři "nepřekročili práh jediné fabriky", reformovali z učebnic a na doporučení mocných zahraničních institucí. Jejich neoliberální schémata přitom nebrala v úvahu reálné předlistopadové vlastnické poměry a rozložení sociálního kapitálu, jinak by nemohla spoléhat na neviditelnou ruku trhu, dle Pitharta evidentně historicky utvářenou: ruku normalizačního rozkrádání a šlendriánu.
V dalších vývodech už však autor není spravedlivý: zmiňuje, že Ralf Dahrendorf popisuje současný kapitalismus jako úpadkový casino capitalism, "který čím dál tím více spekuluje a méně a méně pracuje, méně vyrábí, přinejmenším ve vlastní zemi" a který se u nás údajně pouze propojil s "tím naším, fušerským, ošizeným a šidícím, podpláceným a podplácejícím". Možná by měl také Petr Pithart někdy překročit práh nějakého fungujícího českého podniku, aby viděl, jak tvrdě mohl on a jeho přátelé celá léta pracovat na legislativních, vzdělávacích a jiných důležitých místech, která jim byla svěřena.

Autorka je politoložka, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.


Dvouměsíčník pro kulturu a dialog Listy, ročník XXXIX č. 4/2009
Mezi dobou a jejím obrazem
autor: Patrik Eichler

Druhý svazek Spisů Petra Pitharta nepřípadně upomíná na autorovu samizdatovou práci o pražském jaru. Osmašedesátý ve čtyřech koncentrovaných kapitolách popisuje čtyři „osové problémy“ vnitrostátních i mezinárodních vztahů, jejichž neúspěšné řešení vedlo k porážce reformního procesu. Devětaosmdesátý na svého předchůdce navazuje jak chronologicky, tak ideově, nepřináší ale ani systematický popis událostí z přelomu let 1989 a 1990, ani jejich kritické zhodnocení. Obě knihy spojuje kritika reformního komunismu. Obě postrádají formulaci positivního programu, který by byl vlastní lidem Pithartova společensko-politického okruhu. Značný prostor, na kterém se Pithart v Devětaosmdesátém věnuje vymezení proti reformním komunistům a Obrodě na straně jedné a neomylným a nemilosrdně kritickým členům Demokratické iniciativy Emanuela Mandlera na straně druhé, absenci positivního programu nemůže nahradit. Jde přitom pouze o jeden z několika dokladů, že autor na textu tři roky pracoval „nesystematicky a s velikými přestávkami“, a že jej ještě koncem loňského roku považoval za torzo. Při vědomí tohoto pak nepřekvapí, že Pithart v úvodu své práce nepředstavuje čtenáři cíle, které si při psaní vytkl, ale omezuje se na několik konstatování. Patří mezi ně například, že „kniha nejsoustředěněji líčí první popřevratové týdny“.
Petr Pithart je zdatný esejista a bezesporu patří mezi výrazné postavy soudobého českého politického myšlení. Proto je otázka, zda se měl skutečně pokoušet o soustředěné líčení deseti popřevratových týdnů – jednání s hroutící se komunistickou mocí a své činnosti ve vedení Občanského fóra až do nástupu funkce předsedy české vlády. Překonat podrobný popis událostí listopadu 1989, jak je – i na základě Pithartových svědectví – v knize Labyrintem revoluce zachytil Jiří Suk, se mu mohlo podařit jen stěží. Ve výsledku tak Pithart často stejnými slovy, namnoze svých starších textů, popisuje tytéž události jako Suk (úvaha L. Adamce, že by mohl kandidovat na prezidenta; noční rozhovor V. Havla s ředitelem ČST M. Pavlem o možnosti vystoupit v jejím vysílání). Nepokouší se ale závěry těchto starších textů syntetizovat. Někdy chybuje, např. když píše, že Veřejnost proti násilí vznikla „z“ Maďarské nezávislé iniciativy László Szigetiho (s. 246), nebo když Miroslava Pavla zaměňuje s komunistickým ministrem vnitra ze šedesátých let Josefem Pavlem (s. 109). Zřejmě jen s pochybnostmi lze přijmout Pithartovu vzpomínku, podle které si ani on, ani lidé v jeho okolí, ba dokonce ani Marián Čalfa nebyli vědomi radikality postojů Miklóse Duraye (s. 162). Přitom byl Duray jedním z mála chartistů na Slovensku a jeho národnostně motivované stíhání z počátku osmdesátých let patřilo mezi významné milníky výstavby disentu. Na další faktografické nepřesnosti, které svědčí také o nedbalé redakční práci nakladatelství, již předčasem ve své glose v Lidových novinách upozornil Petr Zídek (Pithartův rok 1989, 4. 7. 2009).
Kniha nicméně v jednadvaceti spíše tematicky než chronologicky členěných kapitolách nabízí Pithartovy odpovědi na otázky, zda bylo možné zakázat KSČ, nebo kdo je odpovědný za chyby ekonomické transformace. Stručně jsou v ní charakterizovány nejviditelnější postavy listopadových událostí (L. Adamec, M. Čalfa, V. Havel). Při popisu řady důležitých okamžiků těsně polistopadového období (kauza lidoveckého předsedy Josefa Bartončíka) ale Pithart klouže po povrchu. Do textu knihy nadto neorganicky vstupuje řada chronologicky nesouvisejících glos k událostem posledních dvou volebních období.

Proč nejsem komunistou, reformním

Svůj Osmašedesátý Pithart uzavírá těmito větami: „Příští ‚obrodný proces‘ musí především zahrnout obnovu obecné mravnosti. Zdá se dokonce, že ji předpokládá.“ Stejná slova cituje v úvodu Devětaosmdesátého společně se smutným povzdechem, že nic takového nenastalo. Za doklad mu slouží nejen praxe normalizačního režimu a chyby ekonomické transformace, ale i davy skandující koncem roku 1989 „Dubček na Hrad!“. Tedy davy vnímající Alexandra Dubčeka jako ikonu lepší budoucnosti bez ohledu na to, co si pamatuje Pithart. Že to byl právě Dubček, kdo „zradil“ důvěru občanů v pražské jaro a kdo rok po invazi Varšavské smlouvy do Československa podepsal takzvaný pendrekový zákon. „Nešlo jistě o to hodit po plačtivém vůdci kamenem,“ píše Pithart k demonstracím roku 1989, „stačilo by mlčet či hvízdnout na prsty. Ale možná že tím skandováním chtěli podvědomě říci: Nebyl jsi lepší, statečnější než my, nebudeš se aspoň nad nás povyšovat, proto patříš na Hrad…“
Kritický vztah k událostem pražského jara Pithart formuloval nejen v Osmašedesátém. Ve svém příspěvku do loňského pokračování debaty o Českém údělu (Úděl jako osud vyvoleného, Literární noviny 50/2008) upozornil například na opozici mezi zaostávající nomenklaturní částí KSČ a občanskou společností tvořenou také řadovými členy této strany. V závěru textu pak napsal, že: „Osmašedesátý (…)je velký právě absencí vůdců. Spory o význam a roli reformních komunistů mi z tohoto hlediska připadají zcela okrajové. Na druhé straně jsou velká energií, důvěrou v budoucnost, zkrátka historickým optimismem občanské společnosti – která tehdy neměla ani jméno…“ Sdílím Pithartovu potřebu kritiky konkrétních kroků konkrétních lidí v polednovém vedení KSČ. Podobně jako on nemám potřebu zabývat se spory o to, kdo a kde o prázdninách osmašedesátého obědval se kterým z reformních vůdců. Nejsem si ale jist, zda Pithart nechybuje, když ve své knize jako klíč k výkladu listopadu 1989 volí až léta normalizace, jejíž počátek explicitně datuje srpnem 1969, nikoli tedy rokem předcházejícím. Možná i proto jeho výklad listopadového převratu postrádá silnou interpretaci a převrat samotný svůj cíl.
Zmíněnou tezi lze podle mě doložit na Pithartově výkladu o disentu za normalizace. Autor nerozděluje disent podle ideové příslušnosti jeho členů. Hovoří o prostředí sjednoceném pod tlakem společné hrozby a dělící se spíše podle způsobu práce. Na jedné straně tak stál „disent protestu“, např. Charta 77, na druhé pak „disent reflexe“, např. kolektivní Podiven nebo práce Karla Kosíka. Jako příslušník disentu reflexe se Pithart nepřipojil ani k Chartě 77, ani k manifestu Demokracii pro všechny Hnutí za občanskou svobodu z října 1988. Toto hnutí, jak píše Pithart, „prý mělo být výrazným posunem k političnosti zatím údajně málo politické Charty 77“. A k tomu doplňuje: „Neviděl jsem to tak – k tomuto hnutí se přidali zase jen někteří lidé z Charty 77. Byla v tom obsažena výzva k veřejnosti, ale mně vadila dikce té výzvy: ‚Probuďte se do své svobody…‘ Nechtělo se mi burcovat údajné spáče z pozice těch bdělých, zdálo se mi, že výzva je spíš aktem malomyslnosti než naděje. A zněla mi poněkud nafoukaně.“
Jenže v předchozím citátu narážíme hned na dvě nesrovnalosti: Neplatí, že by se do činnosti Hnutí za občanskou svobodu zapojili opět jen chartisté. „HOS měl širší záběr svých členů, mnoho pozdějších politiků, kteří nebyli signatáři Charty 77 (Skalický, Mašek, Mandler) v něm pracovalo a učilo se základní politické abecedě,“ psala v Souvislostech 3/1994 Kamila Bendová. A pak, věta „Probuďte se do své svobody“ se v textu manifestu Demokracii pro všechny nevyskytuje. Pithart si ji jako parafrázi vypůjčil z místy výrazně apelativního („Vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! (…) Probuďme se ze své apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach!“) Slova ke spoluobčanům, dokumentu Charty 77 k desátému výročí svého vzniku. Právě tento dokument, který je o půldruhého roku starší než manifest HOS, končí výzvou občanům, „aby se vzpamatovali do své svobody“. Pithart se tak dopouští myšlenkové zkratky, která poukazuje nejenom na jeho vědomou vzdálenost od prostředí Charty 77.
Manifest Demokracii pro všechny Hnutí za občanskou svobodu začíná větou: „Nastal čas k práci vpravdě politické.“ Rok před listopadem 1989 se v něm v písemné podobě znovu objevil motiv svobodné občanské společnosti (politické veřejnosti). A zatímco tento motiv v osmašedesátém roce Pithart považuje s trochou nadsázky za jediné, co z té doby stojí za zmínku, o dvacet let později jej nevidí. A nevidí jej ani o rok později v ulicích listopadové Prahy. To vše je v rámci soudobého dění legitimní a možné. Bohužel ale v Devětaosmdesátém chybí byť jen pokus o vyrovnávání se s pozdějšími polemikami, které stejné téma zvedaly a kterých se i sám Pithart účastnil (Viz např. Jaroslav Šabata, Piha na Pithartově kráse, Literární noviny 51/2003 a Petr Pithart, Devětaosmdesátý bez „neořeči“, Literární noviny 2/2004. Manifest HOS a Slovo ke spoluobčanům přitom Pithart stejným způsobem zaměnil i v tomto svém textu.) Na významu polemice dodává i to, že Petr Pithart reformním komunistům či Obrodě v polistopadovém období argumenty o dlouholeté pasivitě „strany vyloučených“ de facto nepřiznává legitimitu. Ostře se proti nim vymezuje, když připomíná jednu ze schůzek reprezentace OF s Mariánem Čalfou (s. 166-169), i když vzpomíná na svou televizní debatu se Zdeňkem Mlynářem (s. 119-122). Jedinou explicitní výjimku činí u „chartistů“ Zdeňka Jičínského a Jaroslava Šabaty.

Alternativa porozumění

Události listopadu 1989 Pithart již od počátku devadesátých let důsledně označuje jako převrat. O moc podle něj přišel vnitřně vyprázdněný režim, který se „nezhroutil ani revolucí, ani explozí, ale implozí, zhroutil se do sebe v důsledku podtlaku, vyprázdnění svých vlastních struktur“. Prokazatelná slabost režimu ovšem autorovi nebrání, aby se explicitně hlásil k totalitnímu konceptu jeho výkladu a s ním související dichotomii mezi ovládajícím a ovládaným. Nijak mu nevadí, že několik polistopadových týdnů v jeho knize celý komunistický aparát reprezentují pouze Ladislav Adamec („hrál jen sám za sebe“), Marián Čalfa („ale i on, ještě více než Adamec, hrál jen za sebe“), Oskar Krejčí a Miroslav Pavel („velmi zdatní sekundanti“ L. Adamce). Další lidé z čela komunistické nomenklatury, pokud se vůbec objevují, mají role výrazně epizodní. „Vláda jako sbor neexistovala. Husák doslova zmizel…“
Pithart přitom sám předjímá kritiku, jak to že český disent nedokázal uvolněný prostor zaplnit ani personálně, ani myšlenkově, zvláště když se setkával s mocí tak chatrnou. Argumentuje ale ahistoricky: „Jednoduše jsme nechtěli nic nového vymýšlet – ne že bychom toho nebyli schopni, kdybychom se snažili! (…) Západ nic nechápal, když se podivoval sterilitě našich politických programů: zajisté opět, po kolikáté už, očekával nějakou tu konečně vydařenou syntézu socialismu a kapitalismu.“ Tak jako o dvacet let před ním Václav Havel, tak v listopadu 1989 Petr Pithart usiloval o přechod k normalitě definované realitou Západu, a ne o pokrok.
Československá transformace v Pithartově podání tedy nebyla vedena svébytným positivním programem. Pokud navíc v řadě ohledů neuspěla, je na místě pokusit se o její novou interpretaci, a klást jí takové otázky, které budou k tvůrčí aktivitě vybízet i další generace. Není totiž cílem znovu bojovat bitvy obrodného procesu, ale formulovat dnes platný dlouhodobý politický program. Přitom si lze uchovat veškerou kritičnost k ústředním postavám i apologetům hnutí pražského jara. Jako z jeho odkazu lze vyjít z masivní politizace veřejnosti (aktivity občanské společnosti) a ptát se, jak jí znovu dosáhnout. Pithart chybuje, pokud na takovém programu nechce spolupracovat jen proto, že spor o něj v jeho původní formulaci považuje za rozřešený. Právě v návaznosti na hnutí pražského jara a manifest Demokracii pro všechny se totiž například Jaroslav Šabata (O alternativě našich dnů, Literární noviny 48/2004) může ptát „jak by vlastně měla vypadat autenticky demokratická a vnitřně ucelená česká verze ‚fúze‘ všech sjednocujících motivů všech tradičních humanismů (liberálního, křesťanského i socialistického)“.
Tím, že Pithart tento typ otázek ponechává bez povšimnutí, odhaluje nechtěně i slabost politického myšlení dnešní křesťanské demokracie. V Devětaosmdesátém se tato skutečnost odráží ve chvílích, kdy Pithart promlouvá o lidech ze svého prostředí (Petr Příhoda), jmenuje jeho instituce (Společnost Bernarda Bolzana) a odkazuje k jeho kořenům (Emanuel Rádl), ale jeho pozici formuluje de facto pouze k tématu česko-německých vztahů. I toto dílčí positivum lze přitom oslabit argumentem, že se v tomto případě Pithart jen odkazuje k práci, kterou započal ještě před posledním převratem, a nedodává k ní nic nového.
Tak či onak, pomyslným vítězem druhého kola souboje o interpretaci listopadu 1989 a let normalizace bude ten společenský proud, který nejdříve zvládne vygenerovat jeho soudržnou interpretaci. V Devětaosmdesátém jakoby se Pithart nerozpomínal na dobu před dvaceti a více lety, ale na obraz, který si o ní v mezičase utvořil. Proto Devětaosmdesátý zůstane jen jednou z dílčích přípravných kapitol pro takovou syntézu, a to společně s řadou Pithartových v mezičase publikovaných esejů.


Lidové noviny 4.7.2009, rubrika Orientace
autor: Petr Zídek
Pithartův rok 1989

Ačkoli disident, připojil se Petr Pithart ke štábu "sametové revoluce" až 25. listopadu 1989. Nechtěl se totiž vnucovat. Do centra Občanského fóra v Laterně magice se nejprve nemohl protlačit přes chumel lidí, ale pak se dveře pootevřely a neznámý strážce zavolal: "Támhle ten, to je Pithart, toho pusťte." Chvíli pak bezcílně bloumal po chodbách. Když už se chystal, že se vrátí domů, všimnul si jej Rudolf Battěk a zavolal na něj: "Petře, pojď k nám, ty přece umíš psát, my tady redigujeme program OF." Brzy se stal jedním z vůdců Občanského fóra a později premiérem české vlády.

Se svými vzpomínkami si Pithart naopak pospíšil. Jeho kniha Devětaosmdesátý s podtitulem Vzpomínky a přemýšlení. Krédo je prvním svědectvím přímého aktéra, které v jubilejním roce vyšlo. Jde o práci pozoruhodnou nikoli novými fakty či odhaleními o pozadí "sametové revoluce", ale především portréty hlavních hrdinů (Havel, Čalfa ad.) a reflexí před- i polistopadových dvaceti let. Čtenář v knize nejde očekávatelnou kritiku Klausovy ekonomické transformace, ale také otevřené přiznání chyb, na kterých se autor podílel. Za největší, kterou označuje za "trestuhodnou naivitu", považuje zkrácení prvního volebního období po svobodných volbách na dva roky.

V mnoha jiných kauzách, které jsou dnes první polistopadové reprezentaci vytýkány (právní kontinuita, zachování komunistické strany, laxnost při zajišťování dokumentů tajné policie) však autor celkem přesvědčivě argumentuje, že nebylo jiné cesty: "Jak se to tedy mělo všechno dělat jinak? ...to by ale musel být od začátku jiný Listopad, musel by přijít dřív... musela by mu předcházet jiná doba, protože by to určitě chtělo i jiný národ, docela jinou opozici..." Pithartova kniha bohužel znechucuje množstvím trapných chyb. Autor neví, jak se jmenuje Josef Zieleniec. Fukuyamův esej nevyšel ve Foreign Affairs, ale v The National Interest. Stránského článek o vytí s vlky nevyšel v říjnu 1938 v Přítomnosti, ale v Lidových novinách. Hlášku "Vzdejte se, nic se Vám nestane!" prý "kdesi kdosi" připisuje Ludvíku Vaculíkovi - ano jde o titulek jeho fejetonu v samizdatových LN, které vyšly v létě 1989. Na Národní třídu rozhodně nedošlo 50 tisíc studentů, ale maximálně čtvrtina tohoto počtu. A proč brutální a nepřiměřený zásah policie Pithart důsledně označuje za "masakr"? Není toto slovo náhodou stejně přehnané jako slovo "revoluce", které nahrazuje většinou výrazem "převrat"? Jestliže v textu najdeme tolik jednoduše dohledatelných chyb, neměli bychom s větší skepsí přistupovat i k tvrzením, jež si ověřit nemůžeme? Je skoro škoda, že neznámí dveřníci Občanského fóra Petra Pitharta v listopadu do štábu revoluce pustili. Jeho politický příběh není moc veselý: nejprve byl poražen ve volbách a pak se stal málo významným funkcionářem nového režimu. Jeho jméno sice není spojeno s žádnými velkými skandály - pokud za něj nepovažujeme to, že se stal předsedou Senátu většinou svého hlasu - ale vinou degenerace demokracie, kterou zakládal, na něm ulpívá ódium politika, tedy někoho, komu se z principu nedá věřit.

Kdyby v listopadu 1989 odolal pokušení, mohl psát inspirující knihy jednu za druhou. Inu, každý strůjcem svého štěstí...


revue PROSTOR 83 „Stigmata normalizace v nás“
autor: Karel Hvížďala
O mentalitě banality

Autor knihy Devětaosmdesátý (Academia, Praha 2009) si pro svou publikaci zvolil motto z knihy Alexise de Tocquevilla Starý režim a revoluce. Petr Pithart (*1941), dnes místopředseda Senátu České republiky, totiž postupuje ve svých analýzách podobně: „Dvě dekády před masakrem na Národní třídě jsou podle mého pevného přesvědčení více než co jiného klíčem, který otevírá dveře k porozumění Listopadu samotnému… Ba co víc, bez porozumění této době, … zůstane pro nás nesrozumitelné i období dvaceti let transformace, které právě končí.“

Dále ještě autor připomíná, že v knize z roku 1977 s názvem Osmašedesátý (která je sice podobně analytická, ale autor se v ní – na rozdíl od nové knihy – na tehdejší události dívá pouze jako nezúčastněný pozorovatel, ač pracoval od roku 1966 jako tajemník Mlynářova interdisciplinárního týmu ČSAV, reflexe této osobní zkušenosti v knize chybí) napsal: „Příští obrodný proces musí především zahrnout obnovu obecné mravnosti. Zdá se dokonce, že ji předpokládá“ a ve své nové knize dodává, že „tyto předpoklady splněny nebyly. Nemohly být, klesli jsme ještě hlouběji. Přesto ke změně po dvaceti letech došlo. To je ten problém.“ Autor zkoumá důvody, proč tomu tak bylo, analyzuje a rekonstruuje události prvních deseti týdnů převratu (označení revoluce odmítá): od doby, kdy vkročil v Praze do Laterny magiky (25.listopadu 1989), kde sídlilo vedení Občanského fóra, až do doby, kdy se přestěhoval jako předseda české vlády do Lazarské ulice (6. února 1990). Kniha má tedy přesný půdorys, ale velké přesahy, a díky tomu je nejrazantnějším protestem proti estetice banality, kterou kvůli minulosti a později kvůli politikům a popmédiím (v nichž panuje strach z každé skutečně analýzy, aby neodradila čtenáře a nesnížila vydavatelům zisky) nebezpečně rychle nasákl náš veřejný prostor. Je důraznou a vehementní vzpourou proti zjednodušenému vidění světa, které podporuje mentalitu banality, tedy veřejné upřednostňování pohodlných a všem srozumitelným zjednodušenin a všemi vděčně přijatelných polopravd a lží.

Z knihy je možné vybrat řadu výstižných portrétů protagonistů, rozhodujících momentů, ale hlavně otázek, které autor klade a o kterých by se alespoň po dvaceti letech (když jsme nezačali dříve) mělo zevrubně ve veřejném prostoru diskutovat (to znamená hlavně v médiích, na univerzitách, v církvích, odborech a občanských sdruženích), ale o kterých se mlčí, nebo hovoří jen fragmentárně či zlovolně zkresleně. V knize najdeme třeba tyto provokativně znějící otázky: Proč se statisíce vyloučených a vyškrtnutých reformních komunistů nevzchopily k očekávatelnému činu a nezaložily v sedmdesátých letech ilegální „stranu vyloučených“? Proč, když jsme se snažili navazovat na první republiku, jsme ve skutečnosti navazovali čím dál tím víc na praktiky a postoje z doby normalizace, kdy platil cynický trh bez pravidel (dokonce u nás nebyl nejprve zaveden ani „insider trading“, čili postih za zneužívání informací v obchodním styku, což byl návrh – podobně jako před časem takzvaný „náhubkový zákon“ – poslance za ODS Marka Bendy). Opravdu jsme neměli jinou možnost, než se vyučit trhu v té nejhorší myslitelné škole reálného socialismu se vším jeho pokrytectvím? Proč se disent tak vzdálil normálním lidem, aniž si to uvědomoval? Nebo dál: Nepředvedl nám rok 1989 jen to, že jsme všichni v naší civilizaci selhali, a to nejen svobodné mozky západu, ale i odpůrci komunistických režimů uvnitř totalitních států, když jsme si tak dlouho neuvědomili, z koho a z čeho vlastně jsme měli strach? Nebyla to všechno kolem nás jen chiméra, sebranka zbabělců, které jsme se báli, ale jejíž vláda pro nás pro všechny byla vlastně pohodlná? Přece titíž, co odsouhlasili zákony na pronásledování a zavírání disentu, si pak hlavního představitele tohoto disentu 29. prosince 1989 zvolili za prezidenta. Neodpovídá tento stav – včetně trapné volby prezidenta – nejvíc naší mentalitě banality? Jaké slabosti měl Václav Havel, a jak se podepsaly na naší republice? Dalo se předejít rozdělení státu? Je to skutečně tak, že padne-li režim rychle, má to za následek zpomalení tempa žádoucích změn? Má nás dodnes bolet hlava víc z nás samých a z toho, co si v sobě neseme z minula, než z komunistů? Jsme skutečně tak zkorumpovaní neodpovědností, která nám byla vnucena a proti níž jsme se neuměli bránit? Proč privatizace bank nepředcházela privatizaci podniků? Byla vůbec ale možná jiná cesta, když u nás nebyl kapitál finanční, ale pouze sociální? Proč se stále strašíme komunisty, když jejich síla vyplývá pouze a jen z našich omylů a selhání? Není právě toto důvodem, proč převládají výčitky, že bylo až moc sametu? Proč se u nás pokaždé, když o něco šlo, neuvažovalo v kategoriích pluralitní demokracie, ale vždy stačila jen jedna strana, ať to byla původně Národní strana založená v roce 1861, či po roce 1948 KSČ, nebo v roce 1989 Občanské fórum, a de facto nastala podobná situace i v roce 1998, kdy byla ustavena takzvaná opoziční smlouva? Kde se v nás vzal ten odpor k politickým stranám, které tím, že jedna hlídá a kontroluje druhou, vytvářejí demokratické prostředí, v němž se musí dodržovat domluvená pravidla hry (hra je přece civilizační vymoženost), tedy zákony a ústava? Jak je možné, že původně byl proti politickým stranám i Václav Havel, a později založením „opoziční smlouvy“ tuto kontrolu zrušil i Václav Klaus, tedy lidé myšlenkově tak odlišní? Proč se oba nepoučili z první republiky, kde stranická korupce ve třicátých letech zbavila politické strany legitimity? Proč ani tito dva vůdci nikdy zcela nepochopili, že v demokratické společnosti nikdy nevládnou ti, kteří „mají pravdu“, nýbrž vždy a jedině ti, kteří své pravdy nabízejí k relativně snadnému vyvrácení ve svobodné soutěži politických stran?
Není to tím, že totalitnímu komunistickému režimu, protože byl u moci tak dlouho, se podařilo zlomit mentalitu člověka a vytvořit úplně nový typus, který nic nevěděl o základním právu občana klást odpor mocným (ius resistendi)? A jak je možné, že se to mohlo podařit i v posledních dvaceti letech do roku 1989, kdy již tyto režimy odpůrce nevěšeli ani nemučili, a dokonce později ani často nevěznili a jen jim lhali a strašili je?

Teprve kdybychom si dokázali na tyto otázky dát alespoň částečnou odpověď, nebo je poněkud upřesnit, zahlédli bychom obrysy kořenů dnešních problémů ekonomických i politických. Tam, kde se o toto Petr Pithart pokouší, se nejspíš dotýká toho nejpodstatnějšího a bourá představy zdomácnělé mentality banality, která zná na vše odpověď předem: má ji v šuplíku připravenou pro každou příležitost a hlavně dbá na to, aby s takovou odpovědí bylo spokojeno co nejvíc lidí, nemuseli dál vůbec o ničem přemýšlet a zapomněli na svá selhání. Někteří tak činili a činí z vypočítavosti, jiní z nevědomosti a další z ignorance – v tom je samozřejmě velký rozdíl. Petr Pithart ho definuje přesně: „Ignorance…. je nejen nevědění, ale nedostatek vědomí o vlastní nevědomosti. Ignorant neví, že neví, ba je přesvědčen, že ví. Nevědění se dá napravit – zeptáš se a dozvíš se, ignorance napravitelná není – jednáš, jako bys věděl. Na nic se neptáš.“ Jenže jen když analyzujeme svá selhání, když víme, můžeme se pohnout z místa a příště se selhání vyvarovat: O tohle se dnešní politika ani náznakem nesnaží. Naopak, zvlášť před každými volbami pracuje v prvé řadě s mentalitou banality, na níž politický marketing bazíruje.

Pithartova analýza bourá i tu nejčastější výčitku, která bývá adresována hlavně Václavu Havlovi, že se dostal k moci s pomocí Mariána Čalfy, tj. hlavně kvůli tomu, že politickou moc vyměnil s komunisty za moc ekonomickou. Důkladným rozborem autor poukazuje na to, že ve skutečnosti tomu bylo jinak: držitelé moci rezignovali tak snadno hlavně proto, že faktickou ekonomickou moc, která je důležitější než politická, již dávno měli – a zbytek byl v rukou šedé ekonomiky, resp. různých šíbrů (skořápkářů, veksláků a taxikářů), kteří vytvářeli prý až třetinu národního důchodu. Píše: „Bohatstvím, původně státním, už tehdy, před Listopadem, fakticky disponovali, i když to nebylo na první pohled vidět… Byl to faktický stav, jakkoliv nikdy nikde nikým neusnesený, bylo to živelné vítězství rudimentárního trhu nad pošetilou ideologií plánování.“ (Mimochodem, historik Dušan Třeštík připomínal, že tato situace tu už jednou byla: Když chtěl král ve 12. a 13. století zakládat města, musel si půdu, která mu původně patřila, kupovat od šlechticů, kteří ji jen spravovali a později si ji přivlastnili. Historie se i v tomto bodě opakovala.)

Za další velmi důležitý moment v Pithartově analýze považuji pasáž, v níž autor reflektuje události kolem takzvané pomlčkové války, v níž šlo o název státu. Autor píše: „Představitelelé VPN (Veřejnosti proti násilí, slovenská obdoba OF) se nedokázali zbavit jakési vždypřítomné nejistoty, která mne stále více a více zneklidňovala (nejistota ve smyslu: Co to na nás zase ti Češi šijí? Neukáže se, že to byla léčka?), a zamítali Vavrouškovy návrhy (na uspořádání státu) bez argumentace.“ (Nemohu se při čtení těchto řádek zbavit pocitu, že kdybychom takových analýz, které předkládá v této knize Petr Pithart, byli schopni a proběhly by ve veřejném prostoru jak ve vztahu ke Slovákům, tak před tím k Mnichovu, nemohli bychom se my později chovat podobně či spíše úplně stejně k Evropské unii a k Lisabonské smlouvě.)

V analýze událostí, které se týkají Čech, Moravy, Slezska a Slovenska posledních čtyřiceti let, vystavuje Petr Pithart diagnózu naší společnosti sice ne příliš lichotivou, ale pro jakoukoliv léčbu a uzdravení bezpodmínečně nutnou. Baron Ralf Dahrendorf předpovídal, hned po listopadu ’89, že tato léčba potrvá šedesát let. Budeme-li je mít k dispozici a pochopíme-li, že – jak připomíná Petr Pithart – „demokratické instituce… stojí na neosobních pravidlech, které obsahují samy v sobě vždycky už jisté dosti podstatné minimum morálky, protože s fungujícími institucemi pak není třeba tolik spoléhat na mravnost lidí,“ mohou naše pravnoučata již vyrůstat v sebevědomé, a tudíž nevystrašené společnosti. Jen pevné demokratické instituce dokáží nenávratně rozbít všechny staré i nové (mafiánské) sociální sítě, které, jak kniha dost zřetelně ukazuje, jsou asi největší překážkou přechodu od „kracie“ k demokracii: z „kracie“, které chybí „demos,“ svobodný lid, a která proto nepotřebuje žádnou legitimitu, by se stala demokracie, v níž se občané (jakož i majitelé novin či ředitelé televizí) nebojí klást nebezpečné otázky a hledat na ně zevrubné odpovědi. Z homo banalus by se stal homo politicus. Zatím ale nebezpečné otázky najdeme jen v knihách, jako je tato, které čtou už beztak lidé političtí. Další kruh, který se v letokruzích české společnosti uzavírá…

  Zpet  

Code by NMS Dev