Projev v rámci Havlíčkovských oslav v Havlíčkově Borové 3.9.2006:

 

     O Karlu Havlíčku Borovském se nedávno u příležitosti výročí jeho smrti psalo a mluvilo všude. Před chvílí tady o něm zasvěceně mluvila paní místostarostka Hájková, kterou musíme všichni obdivovat za její znalosti, zaujetí, ba zápal, se kterým dokáže o místním rodákovi promluvit.

     Já bych rád něco řekl o Borové, protože ta začátkem 60. let předminulého století vstoupila, ba doslova vtrhla do českých dějin.

     19. srpna 1862 se zde konala slavnost u příležitosti odhalení pamětní tabule na rodném domu Karla Havlíčka Borovského. Spisovatel Karel Adámek na to o rok později vzpomíná (cituji): „Zde vidíš tlupy upracovaných rolníků, tam davy zámožných měšťáků, zde stojí katolický kněz, tam protestant, zde žid, tu něžné dívky s útrpností pohlíží na dceru národa (myšleno na Zdenku Havlíčkovou), tam svižní jinoši se účastní ve zkoušce zpěvácké; spatříš zde četné zástupce vědy i umění všech oborů, a všecky proniká jedna veliká myšlénka, jeden šlechetný pocit a všecky jedna svedla velká snaha, snaha po důstojném oslavení svého miláčka. A ačkoli prudce prší, lid se nehýbe z náměstí“... (konec citátu)

     Ačkoli tedy lilo jako z konve, sešlo se tu na 20 tisíc lidí z celých Čech, Moravy a Slezska. Některé prameny uvádějí dokonce 50 tisíc. Nikdy předtím se v moderních českých dějinách tolik lidí na jednom místě nesešlo. Touto mohutnou borovskou slavností, na kterou se vzpomínalo ještě po desetiletích, se po letech bachovského absolutismu, dnes bychom řekli po normalizaci na vídeňský způsob, počíná u nás veřejný, politický život. Právě tady skončil čas deprimujícího, mrtvolného klidu v Čechách. Devět neslavných let trvající návrat absolutismu, který byl policejní reakcí na bouřlivé události tzv. jara národů v letech 1848 -49 skončil: naši lidé se tady v Borové přesvědčili, kolik jich podobného smýšlení, a to jim dodalo sebevědomí a odvahu do dalších desetiletí, v nichž bude dokončen zrod kulturního národa, českého a moravského průmyslu a obchodu, a nakonec i politického národa.

     Hlavní projev před rodným domkem Havlíčkovým měl toho dne Dr. Karel Sladkovský, novinář a budoucí politik – poslanec, který byl v roce 1849 odsouzen k trestu smrti za účast v tzv. májovém spiknutí – dnes se domníváme, že spíše než spiknutí šlo o policejní provokaci, umožňující uložit několik trestů smrti, a tak celý národ odstrašit. Vskutku, čas, který následoval, byl nazván časem „za živa pohřbených“..

Karel Sladkovský mluvil prý příliš dlouho, jak bylo tehdy nechvalným zvykem, mluvil zároveň příliš učeně a zároveň s patosem a sentimentalitou, které by nám byly dnes už cizí, a ke všemu se ještě nenaučil projev dostatečně dobře zpaměti. Stál přitom pod deštníkem a přítel novinář Barák mu zezadu napovídal. Prý často se zpožděním a ke všemu ještě i on se pletl. Nicméně přítomní byli nadšeni: zřejmě bylo toho dne všechno možné odpustit.

     O slavnosti podali zevrubnou zprávu, čítající na 22 stran, dva policejní konfidenti, kteří se vmísili do davu. Císařský a královský pražský policejní ředitel podává pak do Vídně souhrnnou zprávu a stěžuje si, cituji, na „mezeru v legislativě“, která neumožňuje takovéto mohutně navštívené pamětní slavnosti, výlety na památná místa a podobné akce pod širým nebem a projevy na nich zakázat či dodatečně postihovat. Všestranný vzestup českého národa, který byl však nezadržitelný a vedl nakonec ke státní samostatnosti, začal právě tady, v roce 1862, v Rudné Borové.

     Na čtvrté vzpomínkové slavnosti v roce 1906 tu řečnil T.G.Masaryk. Připomínám to proto, že nikoli náhodou právě on jako dlouho jediný Havlíčkovi skutečně rozuměl a byla mu protivná sentimentální legenda, která z Havlíčka udělala politování hodného mučedníka.

     Havlíček byl realista, praktický, aktivní člověk, politik tělem i duší a skvělý publicista a básník, který se nebál ani Vídně, ani českých horlivců - radikálů, z nichž z některých se pak přes noc stali udavači. Mimochodem, slavnostní řečník Sladkovský mu ještě v bouřlivých časech 1848 – 1849 nemohl přijít na jméno.

     Největší Čech 19. století zasluhuje naši úctu. Hlavně si však zasluhuje, aby nám ta úcta k němu, parafrázujíce jeho vlastní slova, „ráčila konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z úcty k němu jednali, než o té úctě mluvili“.

Chytrý, smělý chlapík K.H.B. (červenec 2006)

Ke 150. výročí Havlíčkova úmrtí.

 

       Před sto padesáti lety zemřel Karel Havlíček Borovský, nejvýznamnější rodák zdejšího kraje.

Smrt je vždycky truchlivá, tu Havlíčkovu bychom však raději úplně vytěsnili z paměti. Když se vrátil z Brixenu a vzápětí u něj propukla zákeřná nemoc, obávali se s ním setkat i bývalí přátelé. A tak  ve svých pětatřiceti letech umírá skoro všemi opuštěn. To proto všechny ty dodatečné rádoby hrdinské legendy o tom, jak pomalu celý národ přišel na jeho pohřeb. Těmi legendami chtěl alespoň dodatečně napravit, čím se vůči němu provinil: docela obyčejnou zbabělostí.

Jistě, byla to zlá doba bachovské normalizace po opojném revolučním „jaru národů“ v roce 1848, ale většině lidí nešlo tehdy o životy, jen o lepší či horší existenci. Možná, že nám to něco připomíná z dob nedávno minulých: také bylo jaro a pak normalizace...  

       Pokud jde o dvacáté století,  je na soudy ještě příliš brzy. Ve století devatenáctém byl alespoň pro mne největším Čechem právě Havlíček. Byl to totiž chytrý chlapík, který se nebál. Byl chytrý, vzdělaný a přitom smělý. Chytrý totiž nemusí znamenat jen chytře přizpůsobivý.

Byl to básník, který se neštítil politiky: věděl, že bez ní to nejde, ale věděl také, že radikalismus bývá v politice předzvěstí kocoviny, rezignace.

Byl to novinář, který jasnou, jadrnou češtinou vysvětloval lidem to základní. Nikoli tedy politické pletky, nýbrž co jest obec, co jest občan. Potřebovali bychom jeho jasnozřivé návody ještě i dnes.

Havlíček byl smělý chlapík, protože stál po celý život pevně na zemi. Odmítal se klanět jakýmkoli dobovým idolům. A tak svým realismem, praktickým smyslem  a odvahou i k nepříjemným pravdám zůstával osamocen už i v době, kdy jeho hvězda prudce stoupala. Kupříkladu ve vztahu k  tolik  zbožňovanému, protože přece slovanskému, ale přitom zcela neznámému tehdy Rusku! Také břitkými posměšky  na adresu katolické církve, která si v tom čase triumfalisticky přisedala na trůn moci světské, kam duchovní moc nikdy nepatří; přitom byl Havlíček v hloubi duše člověkem zbožným. Jen byl příliš opravdový, aby snášel pokrytectví a cynismus, se kterým se setkal v pražském semináři.

Karel Havlíček Borovský krotil nabubřelé revolucionáře v době, kdy bylo ještě možné dělat něco rozumného a praktického i bez planých gest a okázalého patosu. Pak se potvrdilo, kdo to myslel opravdu vážně: když si účastníci nesmyslného „májového spiknutí“ začali odpykávat drastické tresty na Špilberku a všichni ostatní raději zmlkli, začal vydávat časopis „Slovan“. Dál pěstoval sebevědomé občanství a to se Vídni jevilo nebezpečnější než diletantské revolucionářství. Proto se ho báli uvěznit, a tak ho „jen“ konfinovali, tj. odvezli do vyhnanství.

Ano, to on je tak vynálezcem „nepolitické politiky“, která pak inspirovala Masaryka a po desetiletích i české disidenty. 

Havlíček přitahuje naši pozornost více než kterákoli jiná česká postava předminulého století. Je to také proto, že na něm, na vztahu našinců k němu jak za jeho života, tak  i po jeho smrti se toho tolik dozvídáme o sobě samých. Když ovšem chceme! Protože někdy nás to havlíčkovské zrcadlo ukazuje  v nepříliš lichotivém světle. Havlíček je nám ukazuje, že vždycky se dá něco rozumného dělat, co přináší netoliko osobní prospěch.

Rodák z Borové je už více než sto padesát let, které uplynulo od jeho smrti,  naším zrcadlem, naším svědomím.

Pořád k nám mluví. Dívejme se mu do očí, jako on se pronikavě díval do očí našim předkům. Byl to smělý, chytrý chlapík.

 

Havlíček opět doma   (červen 2003)

Předmluva pro knihu Fr. Drašnera „Karel Havlíček Borovský na Vysočině“.

               

    Knihou Františka Drašnera dostáváme do rukou publikaci, která už stěží může být - co do preciznosti každého detailu historických reálií - překonána. Havlíčkologové z ní budou čerpat ještě i po sta letech a budou moci doplňovat už jen nuance podrobností.

    Jméno velkého českého novináře, spisovatele a politika Karla Havlíčka vstoupilo do havlíčkobrodského regionu v názvu jak města, kde vyrůstal a kam se vracel, tak i v názvu rodné obce. Havlíček zase nechal vstoupit jméno své rodné obce do svého vlastního jména. Takových případů, kdy se kraj tak manifestačně identifikuje s osobností a zároveň osobnost s krajem,  je u  nás málo, jsou-li vůbec jaké. Je jisté, že Karel Havlíček věděl, čemu všemu vděčí svému rodnému kraji. Velkorysé vydání této jistě nákladné knihy zase svědčí o tom, že i téměř po jednom a půl století region i město  dobře vědí, čemu vděčí svému velkému rodákovi.

    Ze života Karla Havlíčka víme leccos o velkých událostech, které jej učinily proslulým. Ale všechny tyto velké události a dramatické příběhy mají svá méně nápadná zázemí, kterým se inspirují, ze kterých čerpají. Na velká jeviště tehdejšího českého (a skrze spory s Vídní a ke konci i skrze Brixen také rakouského) světa vstupuje Havlíček  „přímo odněkud“, jak říkával Jan Werich. Přímo ze svého rodného kraje.

     Proto také byla tato kniha sepsána, abychom pochopili našeho Havlíčka  z reálií jeho dětství i z epizod jeho dospělosti, spjatých s rodným krajem. Přeskakuje to, co popsali už mnohokrát mnozí jiní.

    Byla sepsána nepochybně s láskou a obdivem, ale také s nesmírnou pečlivostí. Je za ní nekonečně hodin práce, hledání v archivech a porovnávání všech možných údajů. Dnes už se autoři takových prací najdou spíše jen výjimečně.  

     Karel Havlíček Borovský by si v knize jistě rád početl. Uhaduji, že by nad některými podrobnostmi, které autor vynesl na denní světlo z hlubin zapomnění,  možná i kroutil hlavou: takhle že to bylo? Opravdu? Vždyť i já sám jsem na to skoro zapomněl…

     Karel Havlíček se nám zkrátka vrátil do Borové i do Brodu. Ať je tu vítán!

 

Senátor blíže poznával Brod (duben 2002)

(z reg. tisku o výjezdu dne 22.4.2002) 

 

Petr Pithart při svých návštěvách volebního obvodu "objevil" v havlíčkobrodském okresním vlastivědném muzeu – jak řekl: "chodící kroniku města" – pracovníka muzea pana Martina Tachovského. Slovo dalo slovo a předseda Senátu si vyhradil tři hodiny času na prohlídku po městě v doprovodu tohoto znalce. V pondělí 22. dubna po ránu začali – kde jinde – v Havlíčkově domě. Záhy se sice ukázalo, že ani celé dopoledne nebude stačit, ale i tak se místní senátor dozvěděl mnoho nových historických souvislostí. Při procházce po Brodě se řeč vždy znovu stáčela ke čtyřem s městem spjatým velikánům – J.V.A. Stamicovi, Josefu Dobrovskému, Karlu Havlíčku Borovskému a Otakaru Štáflovi. Z nich Dobrovského a Havlíčka Pithart označil za vůbec nejvýznamnější Čechy svých století.

Předseda Senátu se velmi zajímal o historii sochy Karla Havlíčka od sochaře Strachovského, kterou nejvíce známe jako dominantu městského parku. Socha se vyskytuje dohromady v pěti vyhotoveních. Loni k ní předseda Senátu získal i osobní vztah, když na rekonstrukci exempláře v Havlíčkově rodišti - Borové zajišťoval většinu potřebných financí. Pithart rovněž hovořil o tom, jak se při své nedávné návštěvě v americkém Chicagu jel záměrně podívat na tamní exemplář tohoto Strachovského díla, který tu nechali postavit naši krajané. Senátor vzpomněl, jak ho mile potěšila shoda náhod, když zde potkal importéra piva Rebel na americký kontinent.

Dále si Pithart nechal podrobně vyložit události kolem přejmenování největšího města svého volebního obvodu z Německého na Havlíčkův Brod a pokračoval poslechem výkladu na hlavním náměstí a prohlídkou Štáflovy chalupy a bašty. Zde senátora dostihl čas, neboť tou dobou se již do jeho brodské kanceláře pomalu měli scházet občané, kteří si s ním domluvili schůzky. Nezbylo tedy, než se s velkým uznáním s brodskými hostiteli v čele s panem Tachovským rozloučit a poděkovat za velmi fundované zasvěcení do historie okresního města.

                                                                                     jmv

 

 

Petr Pithart: Chlapík Havlíček (vyznání)

Předmluva ke knize Karel Havlíček Borovský a jeho rodiště, kterou vydala ke 180. výročí narození KHB v roce 2001 Obec Havlíčkova Borová.

 

Obdivuji nemálo velkých českých žen a mužů devatenáctého věku: jedině snad ke Karlu Havlíčkovi z Borové mám však vztah přímo osobní. Jistě, že nejsem sám. Nestydím se tedy napsat: toho chlapíka mám rád!

Protože to nebyl žádný bájný hrdina ani oslňující veleduch, člověk by se mu rád podobal. Ale Havlíček byl právě jen jeden jediný. Byl z jednoho kusu, z jednoho dobrého českého občanského kusu – v tom je jeho okázalá velikost.

Čím by se mu dnes člověk rád podobal? Odvahou, a přitom střízlivostí, realismem, praktičností; citovostí, a přitom mužností, nesentimentálností, věrností. Nemilosrdnou kritičností do vlastních řad, a přitom silným pozitivním vztahem ke svému národu. Smyslem pro humor, pro ironii a sebeironii, s nimiž přitom nikdy neupadl do českého srandičkářství, kterému nebývá vážné opravdu nic. Pevností, silou charakteru, nikoli siláctvím slov.

Havlíček je ze všech českých mužů tím, kterého jsme si snad nejvíce „předělali“, přetvořili ku obrazu našemu: udělali jsme si z něj mučedníka, oběť krutých poměrů, zlé Vídně. A tak nespočívá, unaven po boji, v hrobě, ale „spí v svém hrobečku“ … Jeho současníci i ti po nich si přetvořovali Havlíčka v laciný sentimentální barvotisk, nejspíše, aby ospravedlnili vlastní pasivitu, přikrčenost. Ačkoli on byl především aktivním, praktickým, pozitivním člověkem činu, inspirátorem a organizátorem akce. Byl snad vůbec prvním naším občanem, který věděl, co občanství obnáší, odvážným chlapíkem, který nemyslel na gesta, ale na užitečnost toho, do čeho se pustil. Kdo mu v tom však opravdu dobře rozuměl, to byl vlastně až Tomáš Garrigue Masaryk.

Havlíček si uměl rozvrhnout síly: revoluce má jen tehdy smysl, když je úspěšná, nesentimentálně tvrdil na adresu hurárevolucionářů, kteří sice dokázali vyskočit na koně, dávat z něj silným hlasem rozkazy a zajmout na pár dní guberniálního prezidenta – ale za čas pak práskli do bot. Havlíček by se krutě poškleboval planému radikalismu a jeho nevyhnutelnému důsledku, totiž naší zvrácené zálibě v porážkách, které si ovšem umíme sebelítostně vyložit jako „morální vítězství“.

Borovský rodák Havlíček byl vůbec nemilosrdným kritikem českých nectností, které nás od jeho dob spíše neopustily než opustily: pořád míváme dobré, slibné začátky, nadějné rozběhy, ale jaksi nevydržíme. To není příliš mužný rys. Jsme nejdříve „Hrr na ně …!“, pak se ale díváme kolem sebe a za sebe jako neviňátka: Já? Myslíte snad mne? Já nic, já muzikant …

Havlíček šetřil nejen silami svými, ale i se silami národa: trpělivě vysvětloval, že opravdu velká, velkorysá politika začíná politikou malou, obecní – a proto vydržel, když všichni ostatní po krátkém vzepětí v letech od jara 1848 do léta 1849 zalezli doma pod pruhované duchny. Bytostně umírněný Havlíček právě tehdy začal v Kutné Hoře vydávat „Slovan“ a dovolil si se samozřejmou drzostí dvakrát po sobě vyhrát před porotním soudem tiskový proces, inspirovaný Vídní.

Takže pak opravdu nezbylo, než jej odvézt na státní útraty do Brixenu. Očekával, že se mu odtamtud bude dařit udržovat styk s přáteli, dělal si plány, co všechno bude pro domov psát, ale těch, kteří se mu odvážili vůbec jen odpovědět na dopis, byla nakonec jen hrstička. To bylo to opravdové trápení exulanta, nikoli „čerstvé povětří“ Tyrolských Alp a hotel Elefant, ostatně luxusní, v němž nejdříve bydlel a v jehož kavárně pak nalézal společnost! Havlíčka v Brixenu nejvíce trápili nikoli ministr vnitra Bach a císař, ale malomyslnost jemu blízkých doma.

Snažím se představit si, co by psal Havlíček dnes, řekněme po listopadu 1989. Jsem si jist, že by vydržel psát v jednom jediném kabátě a ne že by se do téhož politika nejdříve zamiloval a pak jej – za trest za toto propadnutí – nemilosrdně stíral. Zůstal by nejspíše novinářem, či spíše publicistou, i když by se do politiky montoval velmi vehementně. Byl by přísným, ale chápavým kritikem domácích poměrů, kritickým vlastencem. Žádnou vládu by nešetřil, dbal by ale vždycky o to, aby pokud možno nepřeháněl.

A jak by dnes s námi prožíval naše všední dny? Naše leckterá zklamání?

Havlíček by své osobní pocity a nálady co možná krotil. Byl to přece muž, pozitivní muž. Zdá se nám to dnes už nedostižné: muž?

Dobrá, byl to tedy chlapík, ten borovský Havlíček.

 

-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-

 

Debata o Karlu Havlíčkovi Borovském mezi kardinálem Vlkem a profesorem Stichem

Místopředseda Senátu Petr Pithart uspořádal 10. července 2000 v kostelíku v Havlíčkově Borové debatu mezi předním znalcem české literatury prof. UK Alexandrem Stichem a kardinálem Miloslavem Vlkem, hlavou české katolické církve. Prof. Stich je znám svou prací na nové interpretaci dějin 17. a 18. století, kardinál Vlk patří mezi ty české katolíky, kteří vzali vážně 2. vatikánský koncil a otevírají církev výzvám moderního věku. Debata hlavy katolické církve o autorovi, který se dostal do školských učebnic jako její význačný nepřítel, to je pozoruhodné svědectví o posunu, který přinejmenším v části české katolické církve nastal.

Kardinál Vlk:

Víte, že Jan Pavel II. vyzval v rámci dvoutisícího jubilea příchodu Krista k očištění paměti katolické církve. V tomto rámci jsme podnikali různé kroky, abychom i my uznali, co v minulosti nebylo dobré, a káli se, jak to děláme na začátku každé bohoslužby – říkáme má vina, má vina, má veliká vina a bijeme se v prsa. Papež Jan Pavel II. udělal 12. března velké mea culpa, ve kterém na prahu 3. tisíciletí žádal za odpuštění, čím se naši předkové prohřešili. Mnohým se to zdálo zbytečné, proč se omlouvat? Ale čím dál více se ukazuje, že papež udělal velký čin, kterého si všimlo celé světové společenství.

U nás po této cestě kráčíme již deset let. Papež Jan Pavel II. nás totiž v roce 1990 vyzval, abychom se zabývali Mistrem Janem Husem. Husovská komise po deseti letech práce před vánocemi minulého roku zorganizovala na papežské lateránské univerzitě v Římě úspěšně husovské symposium.

V posledních deseti letech jsme tedy něco udělali. Jednak na některých místech, kde se vraždili katolíci s evangelíky - například v Jičíně – jsme dnes společně postavili kříž. I v Chomutově či ve Slavkově došlo ke gestům usmíření. V poslední době jsme symbolicky pohřbili ostatky evangelických vojáků padlých na Bílé hoře na katolické půdě v prostoru benediktského kláštera.

V tomto rámci je zapotřebí vidět i tento dialog. Myslím si, že i zde by bylo načase očistit naši paměť. Proto jsem přijal pozvání na debatu do Havlíčkovy Borové.

Prof. Alexandr Stich:

Musím se přiznat, že jsem svým způsobem dojat. V životě by mne nenapadlo, že zažiji takový okamžik: dva lidé si v borovském kostelíčku budou povídat o Karlu Havlíčkovi Borovském. Jeden že bude pan kardinál Vlk, vrcholný představitel českého katolicismu, ale zároveň – a to tady ještě nikdo neřekl, také kolega, protože on vystudoval archivnictví.

Myslím si, že se tím otvírá nová perspektiva nejen v českých církevních dějinách, ale i v českých obecně kulturních dějinách. Možná si to nikdo z nás, včetně nás dvou, nedovede plně uvědomit, co zde právě děláme. Záleží ovšem také na tom, do jaké míry se to doví ostatních 10 milionů občanů České republiky.

Podle mne jsou české dějiny komplikované: státní, politické, kulturní, hospodářské, církevní a náboženské. Svým způsobem jsou v evropském srovnání trochu anomální a je v nich řada událostí, které se přenášejí do dnešní doby, ačkoliv o tom lidé ani nevědí.

Pan senátor Pithart mluvil o 17. a 18. století. My jsme se tím obdobím posledních deset let intenzivně zabývali a náš pohled se poněkud pozměnil. Víte, že se říkalo: po katastrofě na Bílé hoře jsme 300 let úpěli. Dnes naopak můžete číst, že to není pravda, že to byla skvělá doba. Ani jedno, ani druhé není celá pravda. Byla to doba velmi těžká a složitá.

Jestliže zde byla silná tvorba, která zachovala čest toho společenství, která ukázala, že je kulturně tvořivé, že to není náhodná sebranka lidí, kteří se shodou okolností narodili na jednom území, ale že vytvářejí vyšší, nadřazené, kulturní civilizační těleso, tak na tom měla podstatnou zásluhu církev.

Všichni naši velcí spisovatelé, k nimž se dnes vracíme – kromě dvou výjimek – jsou katoličtí kněží. Baroko tvořili, ale i překonávali katoličtí kněží. To nedělali žádní volteriáni nebo ateisti. To dělal Dobrovský, Fojt, Ungarn, Kornova, František Procházka, řádový předchůdce pátera Holečka, a takoví lidé. Kolem roku 1800 zde byl Vydra a řada významných kněží. Národ v té době byl, řekl bych, ne příliš problémově katolický.

V tomto prostředí Havlíček vyrostl. Byl dítětem přímo exstatické zbožnosti – zároveň dítě nepoddajné, tvrdé, svéhlavé, které doma rodiče zřejmě příliš nezvládali. Uznával jedinou autoritu – tou byl farář Brůžek. Havlíček šel do semináře se srdcem planoucím pro církevní službu.

Tam na něj přišla krize. My o ní dost víme. Často se pojednává jako osobní záležitost. Havlíček by se však nenechal ovlivnit ve svém celkovém postoji ke světu tím, že narazil na nějakého člověka, který mu byl nesympatický. Havlíček prošel krizí, o které později řekl, že mu trvalo mnoho let, než se z ní dostal. Stal se velkým kritikem církevního života.

Svědčí o tom několik textů – jednak jeho novinové články, některé epigramy a pak korespondence. Dopisy tehdy nebyly užitková literatura, v níž si student píše o peníze. To byl nástroj rozhovoru. Havlíček, protože často dlel jinde – tu v Rusku, tu v Brixenu, a neměl s kým hovořit, psal dlouhé a krásné dopisy, které si opravdu stojí za to přečíst.

Z těchto textů můžeme usoudit, jaký byl jeho vztah k náboženství, k víře a ke katolictví. Dostaneme obraz jemnější a diferencovanější, než dnes převláda. Havlíček byl lidsky vázán silným přátelstvím k okruhu kněží. Nakonec, když jako 35letý nemocný tuberák umíral v lázních Štenberk u Slaného, hlásili se k němu 3 kněží: páter Mudra, páter Řezáč a páter Serbousek, kterého znal z Borové.

Na druhé straně Havlíček útočil na vysokou církevní hierarchii. Havlíček byl brutální, nesmlouvavý, ironický kritik, a uměl dávat i rány pod pás. Neměli bychom si ho idealizovat.

Na konci života napsal dvě básně. Je v nich pro něj tak příznačný cynický škleb. V jedné píše, jak ho mají pohřbít a dát mu nějaké kytičky na hrob, že z toho budou včely sát med, z medu se bude dělat cukr a hezké holky si tím budou sladit kávu, a tak on bude ještě na světě. Napsal i druhou báseň, která svědčí o tom, že Havlíček byl vázán na svět, v němž hlavním nebezpečím nebyla církev ani náboženství, ale především lhostejnost.

Lhostejnost, animální, materiální způsob života, v němž se z člověka stává zařízení, které sedmdesát let konzumuje, obléká se, a pak umře a nic po něm nezůstane. Jeho útoky proti katolické církvi, a skutečně tvrdé útoky, byly ze značné části vyvolány tím, co podle něj církev odcírkevňovalo, co z ní dělalo světské mocenské zařízení.

Kardinál Vlk:

Já nejsem odborníkem jako prof. Stich, jsem původně archivář. Jsem zde na půdě, která mi není vlastní. Ale já toto téma vidím z hlediska církevního. Protože, jak jsem se už zmínil, je třeba hojit jizvy dějin. Ty, které jsme v naší historii, zvlášť duchovní, zanechali.

Karel Havlíček je postavou, která je dosud viděna kontroverzně. Dnes si uvědomujeme, že katoličtí historici viděli určité postavy černobíle. Když někdo kritizoval hierarchii a vystoupil ze semináře, tak byl považován za nepřítele. Je to stále živé, viz současná kauza Merta, jak někteří hodnotí mladého bohoslovce, který na problém upozornil. Jenže dnes už církev není tak mocná, jak byla ještě před 150 lety, a to jí uvolňuje ruce.

Druhou podstatnou věc, kterou bych vám chtěl říci, jsem zakusil při práci v husovské komisi. Jakmile se začnete dívat na i velmi spornou historickou postavu bez emocí, začnete ji vidět pravdivěji. Jinými slovy, afekt, který často doprovází spory, zatemňuje mysl. Církev dnes začíná měnit svůj postoj k dějinám. Snažíme se být spravedliví. Mnohé historické postavy, včetně Karla Havlíčka Borovského, kdyby žily dnes, by možná měly ve společnosti docela slušné místo a to dokonce v samotné církvi.

Myslím si, že KHB nebyl v našich dějinách dostatečně ohodnocen. T.G. Masaryka upozornil na Havlíčka až lužicko-srbský spisovatel Pjech a teprve potom Masaryk napsal svou známou knihu o Karlu Havlíčkovi. Našel v něm spřízněnou osobu. Cituji: nalézám i zde jako téměř ve všem u Havlíčka potvrzení svých názorů, velmi milé a cenné. Masarykův politický růst byl ovlivněn Havlíčkem a z Havlíčka vyrůstal. Na tom si uvědomuji lidský a intelektuální rozměr Havlíčka Borovského.

Tolik úvodem. V roce 1840 píše Havlíček, obrovsky nadšen, své mamince nádherný dopis. Milá matko, modli se jen proto za mne, aby Bůh požehnal mé volbě povolání. Nemohu být ničím jiným nežli knězem. Ke všemu ostatnímu cítím skoro nelibost a odpor. Ale knězem chci být s plnou odpovědností.

Profesor Stich mluvil o nadšení, s jakým Havlíček šel do semináře. Jistě v tom hrál roli vliv vychovatelů, kněží, maminky. Havlíček, který byl dynamický člověk, se nadchl, aniž by dokázal dostatečně zvážit, co v něm je a k čemu je povolán. Kdybych byl tehdy jeho duchovním rádcem, jít do semináře bych mu nedoporučil. Chtěl pomáhat lidem, ale chyběla mu vnitřní formace pro kněžské povolání.

Havlíček ještě před svým příchodem do semináře říká o církvi: duchovenstvo katolické bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví. Ovšem Havlíček byl více politikem, novinářem, básníkem, spisovatelem než duchovním. Po krizi, kdy se odchyloval od víry, i když se od ní nikdy neodchýlil plně, i tehdy cítil něco, co ho spojuje s dneškem. Havlíček by měl dnešku mnoho co říci o hodnotách. Jemu šlo především o hodnoty, tedy o to, co dnešku tolik chybí.

A i přes své krize Havlíček dokázal vidět spojení mezi životem politickým a církevním. Žádal pro politiku duchovní základ. Politický a národní život se nezbytně musí v základních hodnotách dotýkat s životem náboženským. Tak také pravda, svoboda, právo v politickém a národním životě neobstojí bez pravdy, svobody a práva v náboženském životě. Jeho ostré šlehy proti kléru pramenily z přesvědčení, že kdo chce přispět k poražení světského absolutismu, bojovati napřed musí proti církevnímu. Havlíček nahlížel spojení trůnu a oltáře jako spojení byrokracie s hierarchií a to odmítal.

Sám jsem mnohokrát napsal, že spojení trůnu a oltáře je minulost. 2. vatikánský koncil tomu zcela odzvonil. Je ovšem zřejmé, že posuzovat minulost dnešními měřítky je třeba velmi opatrně. Po bitvě je každý generálem. Neměli bychom se nad minulostí se zdviženým prstem pohoršovat, to by bylo pokrytecké, ale musíme konstatovat, že způsob, jakým naši předkové přemýšleli o mnohých společenských věcech, nebyly dobré.

Rád bych se ještě vyjádřil k Havlíčkovu vyznání víry. Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom případě, kde ji pokládati musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené mám bořiti chrámy v srdcích lidských. To bychom mohli nadepsat, že to je odsouzení komunismu.

Prof. Stich:

Navázal bych na pěknou myšlenku pana kardinála, že cílem veškerého našeho počínání, když se snažíme zjistit, jak to bylo dřív, než jsme se narodili, a jaký to mělo smysl, je skutečně to, co dělá z člověka – živočicha člověka – duchovní bytost, tedy to, čím se lišíme od ostatních božích tváří, které nás ve světě obklopují. Uvědomme si, že celou kulturu, která nás táhne do budoucnosti, čerpáme z minulosti. Co děláme ve škole? Učíme tisíc let literatury, která byla, učíme dějepis, tedy to, co se stalo.

Každé společenství lidí však potřebuje příklady. Nežijeme jenom abstrakty, tezemi, pravidly. Pan kardinál před časem vykládal, jaký má smysl, že papež Jan Pavel II. dělá tak mnohá svatořečení. Dává tím konkrétní vzory. Nebo všimněme si oslav 250. výročí narození J.W.Goetha. Nejsem si jist, jestli ze 100 Němců ho 3 opravdu četli z vlastní vůle potom, co odešli ze školy. Ale všichni cítí, že bez Goetha by se zhroutilo jejich němectví. Každý národ, i my máme jistou zásobárnu osobností, k nimž se vztahujeme, s nimiž se neustále vyrovnáváme.

Za posledních 200 let našeho života by tam asi patřila Božena Němcová, asi Karel Hynek Mácha a jako potenciální třetí černý vzadu Karel Havlíček Borovský. Je totiž čten mnohem méně. Má ztíženou šanci, protože psal politické články, dopisy, nepsal povídky či romány. Jeho básničky i s epigramy jsou útlounké. Ale přesto je zde potenciálně přítomen.

Havlíček má ztíženou pozici i proto, že vadil všem režimům, které se od jeho narození v této zemi vystřídaly. Minulému režimu vadil velice, ale neodvážil se ho zakázat. Tak se soustředil na básničky. Jsou tam různá peprná slova, třeba ve Křtu sv. Vladimíra, a dětem se to líbilo. Jenže jeho základní dílo zůstávalo ve stínu.

Teď však jde o nás. Havlíček už má klid na Olšanech. Jde o to, do jaké míry se s ním dokážeme vyrovnat. Jak vidíte, už jsme se dopracovali k situaci, že o něm diskutujeme v borovském kostelíčku.

Řekl jsem, že baroko svým způsobem v této zemi vytvářeli katoličtí kněží, a že ho také z větší části negovali. Havlíček vyrůstal v situaci, kdy celé společenství, které se považovalo za česky národní, bylo více méně drženo kněžstvem, zase katolickým kněžstvem. A to uznávali i nepřátelé církve.

Kolem roku 1848 se situace zadrhla. Došlo k rozkolu mezi církví, která v tom společenství byla samozřejmá – 98% obyvatelstva byli křtění římští katolíci – a společností. Církev na to reagovala někdy znejistěle, někdy podrážděně, jako by byla v defenzívě. Zejména na konci století, kdy Havlíček už nežil.

Abychom jen neteoretizovali, zmínil bych se stručně o jednom konkrétním textu. Havlíček si velmi vážil svých epigramů. Epigram patřil od antiky k vrcholným literárním útvarům. Víme, že Čelakovský považoval Ohlasy písní ruských i českých sice za něco povedeného, ale epigramy, které psal jako Goethe či Lessing, pro něj bylo to pravé. My dnes považujeme epigramy za takové kratičké básničky, nicůtky, máme jiná měřítka.

Podívejme se na epigram Apologie Táboritů:
Dobřeť zkoumal Žižka, než sek' mečem svým,
obě víry okem nepředpojatým.
Pravým kališnickou,
levým katolickou.

O tento epigram se vedou léta spory. Havlíček sám prohlásil, že je z jeho epigramů nejzdařilejší. Existuje tlustá kniha Antika v české kultuře, v níž má jeden současný český filosof několik stránek o tom, co epigram znamená. Je míněn vážně nebo ironicky? Apologie znamená obrana. Co znamená, že dobře zkoumal obě víry? To bychom potřebovali vědět, na které oko byl Jan Žižka slepý. My to ovšem přesně nevíme. Dobové obrázky neexistují, na pozdějších je páska střídavě na pravém či levém oku. Jde tedy o to, který z těch obrazů dobově obíhajících měl Havlíček na mysli.

Dá se zjistit, že podle Havlíčka byl Žižka slepý na levé oko. Máte zde u Přibyslavi Žižkovu mohylu. Tedy katolickou víru nemohl zkoumat. Z toho se usoudilo, že Havlíček byl protitáborský a protihusitský. Podíváme-li se však na ostatní Havlíčkovo dílo, vidíme, že situace byla složitější. Ve skutečnosti epigram není protihusitský ani protitáborský, ale protižižkovský. A to nikoliv proti jeho vojenským úspěchům ani proti ničivým zásahům, které táborské vojsko dělalo, ale proti obnově hierarchie a tvrdého řádu, který Žižka vnutil původně volnému, chiliastickému hnutí. Zlikvidoval nejen katolíky, ale i část táboritů a husitů, a vsadil na moc materiální a světskou.

Co s tím? O Havlíčkovi lze napsat knížku, že byl krutým nepřítelem katolické církve, i knížku o tom, jak byl Havlíček nepřítelem husitů a táboritů apod. Havlíčkovo dílo je takových protikladů plné. Např. Havlíček, většinou považovaný za odpůrce katolické církve, měl v katolických kruzích dva oblíbence. Jedním byl Bohuslav Balbín, jezuita z Hradce Králové, autor obrovského díla, které, bohužel, nemáme dosud dostatečně přeložené do češtiny. Havlíček ho četl latinsky a Balbín byl knězem, o kterém napsal, že se mu koří.

Druhým byl profesor pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity Bernard Bolzano, který se dostal kolem roku 1820 do závažných sporů se státem. Havlíčkovi vadilo, že se církev přidala ke státu, Bolzano byl suspendován jako univerzitní profesor, nesměl vykonávat kněžské povolání atd. Havlíček velmi dobře věděl, že se arcibiskup Chlumčanský choval rozumně a snažil se spor přivést na lidsky přijatelnou míru, ale nezapomněl, že církev se Bolzana nezastala.

Každé kulturní společenství musí základní texty svého písemnictví znovu a znovu interpretovat. Každá generace by měla vyjádřit postoj k dějinám, od Kosmovy kroniky až po nejsoučasnější dějiny. Havlíček by měl v takové reflexi zaujímat zcela zřetelné místo.

Kardinál Vlk:

Už nebudu mluvit dlouho. Chtěl bych se ještě zmínit o Havlíčkově víře a jeho vnitřním zápase. Havlíček píše: otřesená důvěra bere půdu pod nohama víře. I když jsem vykreslil Havlíčka jako věřícího člověka, musím ocitovat epigram, v němž říká:

"Řeknu vám, až budu smít.
Není Bůh a císař nemá být."

V tomto epigramu vyslovil svůj postoj proti víře. Ale v roce 1849, tedy v době, kdy jeho život zrál, otiskl v Národních novinách poslední vůli Bernarda Bolzana, a k té se zcela přihlásil. Nejdůležitější, co zde vysloviti chci, jest, že mi po celý život za nejhlavnější úlohu bylo přemýšlet o Bohu, o nesmrtelnosti a o zjevení. Že jsem všechny pochybnosti a námitky, které mínění mému se na odpor stavěly, vždy s největší nestranností zkoumával, přičemž však s jistým výsledkem se neshledal, nežli že jsem jasného přesvědčení přišel, že jest jeden Bůh, od světa rozdílná a nejdokonalejší bytost, která se všemohoucností a vševědoucností i nejsvrchovanější svatost spojuje. Že člověk nesmrtelný a svědomím a rozpomínáním že navěky trvati bude. Též že ono náboženské učení, které církev katolická podle všeobecného srozumění svých údů učí pravé božské zjevení jest, tj. takové učení, jehož pravdu Bůh sám co nejjistější stvrzuje.

K tomu se Havlíček hlásí. Zde vidíme, že v něm byl spor. Havlíček nebyl dnešním prázdným ateistou, chtěl církev reformovat. Kdyby se dožil 2. vatikánského koncilu, měl by z něho nepochybně radost. Protože tam se naplnilo mnohé tušení a přání, která měl. Např. Havlíček chtěl – kromě zrušení celibátu, což je dodnes živé – zřízení více biskupství, aby byla církevní organizace rozvinutá, aby biskupové byli jen starší kněží, a ne světští magnáti (to bych podepsal). Uvedení národního jazyka do církve místo latiny – to koncil dovršil. Požadoval církevní synody, zrušení patronátu. Patronát byl na jedné straně dobré zařízení, protože patroni sice požívali určité výsady, ale starali se o střechu, plášť i vnitřek kostela, a z toho církev žila. Když vzal stát patronát na sebe, vidíme po 50 letech výsledky. Dnes, kdy se má hledat nějaký ekonomický model, a patronát si vzal stát, tak nevím, jak se s tím vyrovná. Stát na jedné straně nechce majetkové vyrovnání, ale má na sobě ze zákona patronát, tj. povinnost starat se o kostely, a tu povinnost neplní.

Havlíček říkal, že se má zrušit patronát. Chtěl zrušit i desátek a štólu. Navrhoval, aby kněžský a učitelský stav splynul v jedno, aby kněží, zvláště mladší, měli zkušenosti s vyučováním. Na druhou stranu také říkal, že duchovní má vydržovat stát. Ač chtěl oddělení státu od církve, chtěl mít kněze závislé na státu. To bylo pár příkladů, jak si Havlíček představoval reformu církve.

Proč jsem říkal, že bych chtěl, aby Havlíček mluvil k dnešním politikům? Protože Havlíčkovi šlo o hodnoty. Píše: Když někdo jinému chytře a nevědomky jmění jeho uzme, jmenujeme to zlodějstvím. Ale když jiný či jiní rozličnými burzovními a bankovními obraty svým spoluobčanům velikou část jejich jmění v jejich vlastních kapsách odejmou, neříkáme tomu zlodějství, nýbrž bankovní operace. Kdyby si to někdo dnes přečetl v novinách, málokdo by asi věřil, že to před 150 lety psal Havlíček. Nebo: Když někdo s jiným nějakou smlouvu učiní a mu něco slíbí, pak ale slibu svému a smlouvě nestojí, jmenujeme to podvod a lež. Když ale vláda něco takového učiní, nejmenujeme to lež a podvod, nýbrž změna systému.

Řekl bych, že Havlíčkova krize byla způsobena jeho dynamikou. Ale v zásadě zůstával u toho, co vydal z Bernarda Bolzana. Měli bychom se, myslím, zabývat Havlíčkem asi tak, jako jsme se zabývali Husem, a jeho postavu postavit do správného světla. Myslím, že by to zcela odpovídalo výzvě papeže Jana Pavla II. o očištění paměti a zhojení ran. Neměli bychom samozřejmě zamlčovat jeho výroky proti Bohu a proti církvi, ale ukazovat, že v něm bylo mnoho pozitivního, co může být i pro dnešní dobu poučením.

Tak jako jsem dnes přijel do Borové, jel jsem před pěti lety do Husince. Tam jsem se dovolával Husa a tomuto národu říkal, aby podle Husa žil. Ne aby si dával Husa do znaku, jen když je třeba říci něco proti katolické církvi, ale aby si Husa a jeho napomenutí vzal k srdci. Budeme-li se takto chovat k našim velikánům, bude to dobře.