Občanská neposlušnost znamená záměrné neuposlechnutí zákona. Může být takové jednání legitimní? Nemůže, nepřijímají-li neposlušní důsledky, které jsou s neuposlechnutím spojené. Řekl bych, že to platí jak při neuposlechnutí hanebného zákona diktatury, tak při odmítnutí uposlechnout pitomý příkaz zástupce vedoucího oddělení výdeje příjemek. Teprve přijímám-li důsledky svého vzepření se, dávám tím srozumitelně, a především přesvědčivě najevo, že věc, pro kterou do konfliktu jdu, je pro mne hodnotou, nikoli jen výhodou. Že jsem právě proto ochoten k oběti, připraven zaplatit za prosazení hodnoty přiměřenou cenu. Že mě vede svědomí a starost o to, co se netýká pouze mne. Zkrátka že mě nepohání toliko šance na výhru. V tyranii musím počítat s tím, že za vzepření zaplatím životem, dlouholetým vězněním nebo že budu vyhnán ze země. V demokratických poměrech, notabene ve státě, v němž vládne právo, musím jako neposlušný počítat s tím, že je-li třeba porušit zákon, nemohu vyhrát na celé čáře. Že zkrátka ani tehdy, prokážu-li oprávněnost svého postoje, nevyváznu s neodřenýma ušima. Americký radikální filozof a kritik technické civilizace Henry David Thoureau počítal ve čtyřicátých letech předminulého století již předem s tím, že odmítne-li ve svém státě Massachusetts platit daně, a tím se podílet na zlořádech otroctví a na vedení nespravedlivé války Spojených států proti Mexiku, půjde do vězení. Dokonce tomu rozumím tak, že teprve přijetím trestu, uvězněním (byť to bylo na jednu noc), tedy obětí, dokázal svým spoluobčanům sdělit, že mu nejde o to, aby mu zůstalo více peněz, ale o to, aby dokázal, že otroctví a válka jsou hanebné. Občanská neposlušnost je paradox sám Občanská neposlušnost, kterou v demokratických poměrech právě Thoreau jako první názorně předvedl a zároveň pojmenoval, znamená vědomé, svědomím inspirované porušení zákona, které ovšem tím, že přijímá důsledky neposlušnosti, respektuje princip závaznosti zákona, tedy legalitu. Je to neposlušnost občana, nikoli vzbouřivšího se raba. Občana, který usiluje legalitu přiblížit legitimitě, sdílené představě o tom, co je spravedlivé. Kterému nejde především o to, aby měl čisté ruce a klid v duši, ale o obecný prospěch. Občanská neposlušnost je totiž paradox sám: zakládá se na hlubokém respektu k zákonu jako takovému! Měla by být proto nenásilná, veřejně ohlášená a patří k ní ochota odpykat si za ni trest. A měla by být krajním řešením, když již všechna ostatní selhala, například když hrozí nebezpečí z prodlení. Jakkoli špatný je zákon, který neposlušný občan poruší, je předem srozuměn s tím, že bude potrestán: ta věc mně stojí za to, abych si šel sednout, zaplatil pokutu či přišel o místo. Protestuji proti špatnému, nespravedlivému zákonu, nikoli však proti tomu, aby v zemi platily zákony a zavazovaly vždycky všechny. Tím, že neposlušný občan přijímá újmu, že to dokonce dopředu ohlašuje, anebo že se trestu přinejmenším nevyhýbá, činí z pouhého vzdoru či vzpoury úctyhodný čin občanské svrchovanosti: dokazuje, že zákony jsou pro občana, nikoli občan pro zákony. Říká tím nejen to, že ten a ten zákon není dobrý, ale zároveň i to, že zákony je třeba respektovat, a to všechny. Že i já občan je musím respektovat, leda že jsem ochoten přijmout za jejich porušení trest. Vzbouřenec nepočítá s tím, že ačkoli porušil zákon (jakkoli špatný), bude muset něco zaplatit. Počítá s tím, že vyhraje a že všechno zaplatí jen ti, kteří prohrají. Vítěz bude zkrátka vítězem na celé čáře, poražený prohraje všechno. S takovým vítězství prohraje nejen zákon dejme tomu opravdu špatný, ale i zákonnost, legalita. Ovšemže i kýžená legitimita, protože čin laciné neposlušnosti nebyl pozdvižen, ospravedlněn, posvěcen ochotou k oběti, nebyl vzácný. Byl banální. Nikoho nic nestál, kromě ceny, kterou zaplatili poražení. Akt občanské svrchovanosti Ve sporu o nezávislost České televize jako veřejné služby už nikdo naštěstí nepřijde o život a nikdo nebude vyhnán ze země. Odpůrci nedomyšleného zákona a chybného rozhodnutí kontrolního orgánu mají stále možnost učinit ze svého vzbouřeneckého postoje akt občanské svrchovanosti, kterou dokážou, že jednali podle svého svědomí, nikoli na základě předpokladu, že jako vítězové seberou všechno. Díl toho, oč je třeba se rozdělit, nepatří ovšem těm, kteří je nepouštějí na záchod, ale vládě práva. Ta je dobrá pro nás pro všechny, ať již podepisujeme jedny či druhé podpisové archy. Otištěno v Lidových novinách 9. 1. 2001