Úvodní stránka Senát



Archiv textů   [1997-1999]   [2000]   [2001]   [2002]   [2003]   [2004]   [2005]   [2006]   [2007]   [2008]   [2009]   [2010]   [2011]   [všechny]
 

Paměť se nedá vynutit (29.3.2004)

Teprve patnáct let trvá intenzivní česko-německé, německo-české rozvzpomínání na společné soužití a na jeho konec, řekne ten, kdo je bude porovnávat s poválečným německým vyrovnáváním s minulostí. Které navíc začalo s nejméně patnáctiletým odstupem od konce války. Druhý řekne: už patnáct let trvá tento dialog a přesto znovu a znovu někteří politici hrají s kartou strachu z Němců, nikoli vždy neúspěšně. Jak to tedy je? Převažují pozitiva či negativa?

Kdybych soudil z dosaženého konsensu nad česko-německou deklarací z roku 1997, řekl bych, že ten dialog byl mimořádně úspěšný. Kdybych soudil ze znovu rozpoutaných emocí například nad návrhem zákona o Edvardu Benešovi, řekl bych, že jsme stále na začátku.

Místo toho, abych hledal nějakou smířlivě kompromisní formuli, podle které na jedné straně sice…, avšak na druhé straně…, řeknu něco jiného. Řeknu, že si nejspíše právem dosud vyčítáme cosi jako selektivní paměť. Vy si pamatujete jen to, kdy a jak jsme my vám ublížili, je slyšet z obou stran, a naši bolest nevnímáte. Nechcete slyšet, kdy to všechno začalo a že jste to byli vy, kteří jste si začali. Důsledkem takového neproduktivního vyčítání je pak další nešťastná selekce: na jedné i na druhé straně je málo vůle rozvzpomínat se na doby, kdy jsme žili vedle sebe, ba i spolu, v míru a vykonali jsme ve společné vlasti mnoho úctyhodného.

Jsem přesvědčen, že něco takového jako selektivní paměť skutečně existuje. Povzbuzuje ji jistý způsob dialogu, který všichni dobře známe, a který ve skutečnosti žádným dialogem není. Je sledem monologů.

Když mluvíme o minulosti, často jeden přes druhého, mluvíme převážně o svých vlastních nezhojených ranách či pobolívajících jizvách. Na příběh nespravedlnosti, příkoří či krutosti vyprávěný druhou stranou, reagujeme netrpělivě naším příběhem, příběhem o našem utrpení, o našem příkoří. Přebíjíme se, jako bychom hráli karty. Vlastně tak nedáváme tomu druhému právo na jeho bolest, neuznáváme ji, je malá, či přinejlepším vždycky menší než naše bolest, naše utrpení.

Scholastici ve středověku nejen neměli e-maily, ale zprvu ani tiskárny. Přesto se možná dobírali pravdy v dialogu rychleji než my. Měli totiž takové pravidlo, že dříve než budu moci v dialogu reagovat na to, co jsem od partnera právě vyslechl, musím se pokusit převyprávět slyšené vlastními slovy. A zeptat se partnera: Tak jsi to myslel? Rozuměl jsem ti dobře? Pochopil jsem tě? To jsi chtěl říci? Teprve když partner přisvědčil, mohl jsem přijít se svou replikou, se svým argumentem. Byl to dialog nejen mluvících, ale i slyšících se.

V našem patnáctiletém dialogu bylo jen výjimečně slyšet takovéto otázky: Jak jste tehdy to cítili vy? Jak jste to prožívali? Co vás nejvíce bolelo? Co jste si tehdy mysleli? Jak jste tomu rozuměli? Bylo to tak, jak vám to teď svými slovy říkám?

Teprve když kladu takovéto otázky, tedy nikoli řečnické, když se ptám tak, že v mé otázce už není předem obsažena moje odpověď, teprve tehdy vzbuzuji opravdovostí svého zájmu důvěru. V takovýchto otázkách je totiž důkaz, že umím nejen mluvit, ale i naslouchat. Že nemluvím jen o sobě, ale i o partnerovi, že mě jeho osud, jeho bolesti skutečně zajímají. A teprve v tuto chvíli vzniká naděje, že partner bude reagovat podobně. Že oba posléze přijmeme to, co zprvu nechceme slyšet, co bagatelizujeme, přebíjíme naším vlastním příběhem anebo paušálním odkazem na to, že si vždycky začal ten druhý.

Vyprávějme si své příběhy, naše dějiny a vyměňme si přitom občas místo. Vyprávějme nejen naše, české, moravské a slezské příběhy, ale i příběhy německé, a také příběhy židovské – jak my jim rozumíme, jak my si překládáme do naší řeči. Předpokládejme, že naši partneři se také budou podobně snažit pochopit naše příběhy tím, že je budou vyprávět jejich vlastní řečí. Přiznejme si vzájemně právo na bolest, na utrpení. Snažme se pojmenovat a připustit si ztráty. České, německé, i ty společné. Obecně lze předpokládat, že určitá katarze nastane nejspíše tehdy, kdy si Sudetští Němci uvědomí, že v minulosti tu ztratili svou vlast a Češi, že ztratili své spoluobčany.To nám však nebrání – ba právě naopak – vyzývá nás to k tomu, abychom se pokusili společně tyto ztráty postupně zmenšovat, a to cílevědomou, upřímnou spoluprací. Naše vzpomínání ať je při hledání této spolupráce našim pomocníkem při obnovování toho, co jsme v minulosti ztratili. A ztratili jsme něco velmi důležitého – vzájemnou důvěru.

Výsledek se nemůže nedostavit a bude paradoxní: budeme mít mnohem větší prostor, mnohem více vůle vyprávět nejen o traumatických zkušenostech, ale i o tom, jak také mírumilovně jsme spolu dokázali žít a vytvářet hodnoty.

Tak rozumím ústecké iniciativě: naší zemi chybí ohnisko takovéhoto soustředěného tázání. Jsme až dosud příliš zakleti do jakési obranářské pozice. A Ústí nad Labem je pozitivní, sebevědomá odpověď na takovouto pozici: zajímáme se o vás, o naše soužití nejen ve zlém, ale i v dobrém. Nebojíme se poznat a pochopit a převyprávět vaši tragedii. Čekáme totéž od vás, od Němců, kde přece jen taková ohniska už existují, ale řekl bych, že ani v nich dosud nepřevládá vůle porozumět našim traumatům také z našeho hlediska.

Proto je ústecký projekt Collegium Bohemicum iniciativou vpravdě historickou. Česko-německý, německo-český dialog má tu šanci dostat se na kvalitativně vyšší úroveň. Vždyť tady nejde o vědu na prvním místě, i když je jistě skvělé, že iniciativa má oporu ve zdejším vědeckém světě. Jde především o vůli k moudrosti, o modus dialogu, o způsob tázání a především o kultivaci naslouchání, které nesmí být napříště jen netrpělivým čekáním na šanci přebít partnera vlastním monologem.

Přeji městu Ústí nad Labem a skvělým a odvážným lidem, kteří se tu rozhodli začít jinak, aby z dosavadního převažujícího střídání monologů dokázali učinit skutečný dialog. Aby se naše rozvzpomínání zbavilo bojovného nutkání k selektivnosti.

Jinými slovy, abychom si chtěli pamatovat pokud možno všechno: nejen naše, ale i vaše utrpení, nejen zlé, ale i dobré mezi námi.

Paměť se nedá vynutit. Nelze si kleknout na ty, kteří si nemohou či nechtějí na něco vzpomenout. Paměť se nakonec uvolňuje jakoby sama, avšak jen v příznivé atmosféře. O takovouto atmosféru se město nad Labem pokouší a my si dnes velmi přejeme, aby se jim to opravdu povedlo.


  Zpet  Naformatovat pro tisk  

Code by NMS Dev